Mord na Bukové hoře

Gdzie jechać? Jak dojść? Co zobaczyć? O turystyce w Sudetach.
Fadel
obieżyświat
Posty: 981
Rejestracja: 27-05-2009 20:17

Mord na Bukové hoře

Postautor: Fadel » 05-03-2014 18:09

Na prośbę apollo wstawiam naprędce sklecone dane dotyczące wydarzeń na Broumovsku i Teplicku po zakończeniu II wojny światowej, szczególnie okoliczności mordu na 23 osobach pod Bukovou horou.
Na razie po czesku. Za moment wrzucę też parę fotek.


Autor: (zgubiłem, postaram się odnaleźć)
"Sebevraždy, znásilnění a běsnění proti sudetstským němcům.
Násilí a teror v okrese Wekelsdorf „ Teplice nad Metují (Východní Čechy)”

Erlangen, 2001

140 stran (včetně 19 příloh) , Tento stručný výtah o 15 stranách přeložila Eva Piňosová ,

Obsah:

* Předmluva
* Počátek terorizování Němců
* Okres Teplice po skončení války
* Masové vyhnání
o Divoké vyhánění od začátku června do 27.6.
o Divoké vyhnání 28.6., pochod smrti 30.6. a transport na nucené práce
+ Skupina práceneschopných
+ Práceschopní lidé vyhnaní 28.6. k nucené práci do Jeníkovic (okres HK)
+ Reakce na masakr na Bukové hoře
+ Zpráva o exhumaci v českém tisku
+ Doznání jednoho z vojáků z Bukové hory
+ Masový hrob obětí z Bukové hory ve Vysoké Srbské
+ Předvolání vrahů před parlamentní vyšetřovací komisi v T v 1947
+ Analýza uvedených výpovědí a zohlednění okolností činu
+ Závěrečné zhodnocení případu Marie Wichtreiové
+ Opatření parlamentní vyšetřovací komise proti pravděpodobným vrahům
+ Zločiny zdivočelé země (změny způsobu myšlení v Čechách po r. 1989)
o Transport starých lidí 13.-14.7.1945 z Teplic a okolí
+ Další vraždy velitele Svobody
# Zavraždění osob z Teplic a okolí
o Změna vojenského velení a pokračování násilí
+ Krutosti v okresním vězení (ponižování bezbranných vězňů, mučení, mrzačení, svévolné vraždění)
+ Výpovědi svědků o krutostech
+ Mučení s následkem smrti
+ Další krutosti velitele Hrubého
o Další zásahy proti krajanům (týrání, šikanování, diskriminace)
* Závěr
* Seznam literatury
* Přílohy

Předmluva

Narodil jsem se v Teplicích. Knihu věnuji svému otci Ferdinandu Schrollovi z Dolních Teplic a předsedovi sudetského krajanského spolku Broumov panu Spitzerovi. Moje vzpomínka též patří mnoha obětem vyhnání a českým občanům, kteří na rozdíl od pražské vlády po válce solidarizovali s Němci.

Kniha vznikla na základě výpovědí svědků a dokumentů, získaná fakta jsem se snažil porovnat a zjistit souvislosti. Šlo mi o to zjistit nejen oběti masakru na Bukové hoře, ale i jednotlivých poprav, mučení, znásilňování a rabování a zjistit i jejich pachatele. Zveřejnění mně umožnil pan Pinkava z Úpice tím, že mi opatřil protokoly z ministerstva vnitra (MV) a archivu v Zámrsku v německém překladu.

Poděkování dalším lidem:

Tuto knihu jsem napsal proto, že krajanům jsou známy jen jednotlivé případy násilí a mladší generace má informace jen o nacistickém teroru, ale ne o brutálním vyhnání sudetských Němců. Také při vyučování historie se tyto zločiny zamlčují. Musím obhajovat hroznou pravdu také proti těm Čechům, kteří bagatelizují zločiny.
Počátek terorizování Němců

Počátek sahá ke Košickému vládnímu programu ze 4.4.1945. Už tam bylo rozhodnuto odejmout sudetským Němcům čs. státní příslušnost s výjimkou antifašistů. Hned po válce museli všichni Němci nosit pásku s písmenem N, měli nedostatek potravin, nakupovat mohli jen v určitých hodinách. Autor kritizuje prezidenta Beneše za rozněcování nenávisti a touhu po pomstě. V tzv. Benešových dekretech bylo legalizováno rabování majetku, deportace k nuceným pracím, týrání a vraždění tisíců sudetských Němců. Byli zbaveni právní ochrany a přibližně až na 330-350 tis. z 3.5 mil. sudetských Němců bylo v rozporu s lidským a mezinárodním právem vyhnáno z vlasti a od majetku.

Okres Teplice po skončení války

Příchodem ruských frontových jednotek začala hrůza; znásilňování, rabování. Lidé utekli do lesů, schovali se ve stodolách. Po skončení války si mysleli, že se život vrátí k normálu, ale nestalo se to. Přijely české revoluční gardy na náklaďácích. První byl 17.5. poručík Brandejs z Hronova s jednotkou. Vypovídá: Když jsem přijel do Teplic, přišli partyzáni ze Zdoňova s místním kovářem. Chtěli jej předat Rusům, protože údajně zacházel v kovárně špatně s ruskými zajatci. Toto obvinění však je nepravděpodobné, protože kovář byl ve vězení za výroky proti fašistům. Kovář byl už tak potlučený, že nemohl jít vlastní silou. Potom ho partyzáni zastřelili;

Partyzáni chtěli přitom také zastřelit 16-17 let starého šéfa Hitlerjugend ze Zdoňova. Musel si vykopat v Teplicích hrob a partyzáni pak vystřelili do vzduchu. Proti jeho zastřelení vystoupil učitel Dufek z Hronova, sloužící jako voják u velitele Brandejse. Jednalo se o Otto Ringela, nar. 1929. Poté byl ve vězení v Teplicích.

Na začátku června 1945 byla zřízena Okresní správní komise. Předsedou se stal Oldřich Hnatowicz (válečný vězeň) a rozhodl, že má přijít velitel Brandejs s jednotkou do Broumova. Současně s Brandejsem přišel do Teplic velitel Břetislav Hrubý z Nového Města se 40 dobrovolníky z Hronova. V červnu 1945 se s nimi přesunul do Adršpachu. 8.6. přišel do Teplic velitel Vitvicka (bojoval u generála Svobody), aby zabránil ruskému plundrování a znásilňování žen. Po veliteli Hrubém přišel velitel Svoboda se svým oddílem. Tak jako v Broumově byla v Teplicích 1.6. zřízena pro vyhnání německého obyvatelstva Místní správní komise a do jejího čela byl Okresní správní komisí jmenován učitel Rýdl. Vrchním strážmistrem SNB se stal vrchní strážmistr Jaroš. Rýdla v srpnu 1945 vystřídal pan Stříbrný a Josef Černý.

Masové vyhnání

Tak jako jinde v Sudetech probíhalo ve 4 fázích:

* divoké vyhánění skupin přes hranici do Slezska
* pochod smrti 23 lidí 28.-30.6 na Bukové hoře
* transport starých a nemocných lidí (těch, co nemohli být nasazeni na nucené práce) železnicí do Saska
* „humin” vyhnání státními orgány přes sběrné tábory, pro naši oblast byl v Meziměstí

Za vyhnání Němců odpovídal v Teplicích Rýdl. Od r. 1933 do roku 1938 byl třídním učitelem v malé české škole v Teplicích. Žil ve městě jako pokojný občan a po válce se do Teplic vrátil. Velitel Svoboda přišel se 100 vojáky z Nového Bydžova mezi 20.- 23.6. Předcházela jej zlá pověst. Už 22.7. musel předat velení B. Hrubému.
Divoké vyhánění od začátku června do 27.6.

Začalo v červnu s příchodem Rýdla. Jeho cílem bylo zbavit se práceneschopných (starých lidí, žen s malými dětmi) a majetných lidí (majitelů vil na Kamenci). Na rozkaz Svobody musel Rýdl připravit seznamy těchto lidí. Byli vždy probuzeni v noci, dostali rozkaz k vyhoštění a byli eskortováni k hranici do Slezska, tam propuštěni s tím, že jim pohrozili jim smrtí, když se vrátí. Cenné věci jim zabavili.

Hned 1.6. vyhnal Rýdl své bývalé. kolegy učitele: ředitele Pausewanka a další dva učitele s rodinami. Rýdl hned zabral vilu ředitele. Jeden z vyhnaných učitelů měl amputovanou nohu.

Divokými odsuny bylo vyhnáno asi 100 lidí z Teplic. Trvaly do 28.6., dokud na slezské straně byli dosud Němci. Tito první vyhnanci našli práci v továrně, která vyráběla kufry na zabavené věci sudetských Němců.
Divoké vyhnání 28.6., pochod smrti 30.6. a transport na nucené práce

28.6. bylo ráno vzbuzeno mnoho lidí. Mohli si vzít 25 kilo zavazadel a za půl hodiny museli oejít. Většina z nich měla pěkné vily, statky, obchody anebo k jejich vyhnání byly zvláštní důvody (jako Marie Wichtrei). Celkem to bylo 58 lidí, z toho jeden kojenec a osm dětí. Nahnali je na dvůr vězení. Byl mezi nimi také Čech Václav Teimer s dcerou Marií Wichtreiovou a vnučkou Irenou. Pan Teimer byl z Hodkova a pobýval náhodou na návštěvě u své dcery a vnučky. Na dvoře je rozdělili Rýdl a Jaroš na dvě skupiny:

práceneschopní ;
lidé určení k vyhnání


lidé, kteří na základě Benešových dekretů podléhali pracovní povinnosti (muži 14-60let, ženy 15-50 let). (Vyhnání do Jeníkovic u Hradce Králové na nucené práce.)

Podle tohoto klíče rozdělili rodiny (tak rozdělili i V. Teimera od dcery M. Wichtreiové).

Skupina práceneschopných

Skupina práceneschopných lidí, kteří skončili v pochodu smrti, měla celkem 23 lidí. Byli to staří lidé a matky s dětmi, výjimkou byla Marie Wichtreiová (MW). Pochod vyrazil z Teplic ve čtvrtek 28.6. v 11 hodin. Hned po odchodu jim vykradli domy a obsadili je Svobodovi vojáci.

V. Teimer byl propuštěn téhož dne s vnučkou z vězení a snažil se dostat dceru z transportu, ale Rýdl to odmítl, ačkoli Teimer s Rýdlem byli z předválečné doby přátelé. Rýdl se odvolával na Dekret (?), který mu neumožňoval žádnou jinou alternativu.

Výpověď svědka: „28.6. jsem viděl skupinu lidí s dětmi v doprovodu českých vojáků jít na hranici. Takových skupin jsem viděl už víc, domníval jsem se, že to je další černý odsun.”

Mezitím však provizorní polská vláda ve Slezsku převzala moc, začala střežit hranici a přechod dalších Němců už nebyl možný. Skupina čekala na hranicích (v místě zvaném Hof Gohlenau) a nevěděla, co má udělat. Zpět nemohli pod hrozbou smrti, do Slezska také ne. Příslušník celní stráže se ptal vedení v Teplicích, co dělat se skupinou. Odpověď zněla. ať se vrátí. Zpět do Teplic odvezli skupinu na náklaďáku 29.6., nejdříve do hostince Koruna, pak do ve vězení. Za rozednění 30.6. šli zpět na Bukovou horu.

Svědek: „30.6. za rozednění jsem šel na louku ke státní hranici kosit trávu a viděl jsem skupinu jít k hranici. Český voják mi řekl, že mohu jít na louku až odpoledne. Když jsem se vracel od hranice, slyšel jsem výstřely, ale považoval jsem to bezvýznamné, protože se na hranici stále střílelo. Večer jsem se dozvěděl, že lidé jsou nezvěstní, a spojil jsem si to s výstřely.”

Starý sedlák Anton Meier a jeho žena byli odděleni od skupiny a zastřeleni už 28.6., protože jsou od té doby nezvěstní. (Velitel Svoboda chtěl vilu jejich zetě W. Juptnera, ředitele úřadu(?), ten byl popraven v Teplicích 29.6. a jeho žena poslána na nucené práce do Jeníkovic.)
Práceschopní lidé vyhnaní 28.6. k nucené práci do Jeníkovic (okres HK)

Celkem 29 dospělých a 5 dětí, následuje jmenný seznam. Jejich vykradená zavazadla přišla do Jeníkovic až později. Pracovali na statcích, v dolech, továrnách.

Reakce na masakr na Bukové hoře

V. Teimer se snažil získat vysvětlení, proč jeho dceru Češku zabili na Bukové hoře. Byla zřízena parlamentní vyšetřovací komise na žádost ministerstva vnitra. Po 56 letech se případem zabýval Luděk Pinkava z Úpice a poslal autorovi knihy dokumenty. Pro tuto Češku se stalo osudným, že byla provdána za Němce.

Marie Wichtreiová (MW)

Narozena 1911 v Žabokrkách, tam prožila dětství, s rodiči přišla v roce 1924 do Teplic. Zde byl její otec Václav Teimer přednostou stanice. Učila se v H. Teplicích švadlenou, měla intimní vztahy s učitelem Rýdlem a přerušila je. V 1937 si vzala střelmistra lomu z Dolním Adršpachu Franze Wichtreie. Bydleli na Kamenci č. 2 blízko vstupu do skal. V roce 1940 se jim narodila dcera Irena.

Po odchodu svého muže do německé armády byla často u rodičů, kteří přesídlili do Hodkova u Kutné Hory. (Teimerovi museli odejít před válkou z Teplic před Němci, viz Alena Wagnerová – Neodsunuté vzpomínky.) Od 1943 bydlela u rodičů v Hodkově. V červnu 1945 se vrátila do Teplic. Český původ a úzký vztah s rodiči vylučují její vztah s NSDAP, i když Rýdl tvrdil opak.

Otec Václav Teimer (VT) se snaží o vysvětlení vraždy své dcery

Asi deset dní po zajetí dcery přišel VT do Teplic zjistit osud dcery. Krajani věděli, co se stalo na Bukové hoře. Rýdl se však tvářil, že nic neví, ale poté čin přiznal a také to, že neudělal žádný protokol. Později Rýdl prohlašoval, že MW byla členkou NSDAP, aby tím ospravedlnil svůj postup.

Václav Teimer se obrátil na české úřady. 5.2. 1946 podal žádost o vydání majetku dcery. Předsedou Místní správní komise v Teplicích byl v té době Josef Černý. Ten prohlásil, že majetek propadl podle Benešových dekretů státu, protože MW byla od 1938 Němka, funkcionářka NSDAP. 12.7. 1946 vydala SNB stanovisko, že MW byla v červnu 1945 odsunuta, že její muž Franz Wichtrei pro ni získal německou státní příslušnost, protože byl příslušníkem Schutzpolizei. Dále se uvádí ve stanovisku, že MW byla pomocnou vedoucí skupiny NSDAP a že není známo, kde se t.č. nachází, podepsán velitel Jaroš. Jaroš se snažil zamlčet masakr na Bukové hoře.

29.8. 45 však podal Jaroš zprávu o tom, že byla zatčena pomocná vedoucí skupiny NSDAP Marie Wichtrei, rozená Tichatschkova, z Dolních Teplic a v kartotrékách NSDAP je uváděna pouze tato MW. Tím padlo podezření, že MW rozená Teimerová byla členkou NSDAP.

VT se obrátil na ministerstvo vnitra v Praze. Byla ustavena parlamentní vyšetřovací komise. Zasedala v červenci 1947 v Teplicích. (O popravě však ministerstvo vnitra vědělo už od 25.10.1945.) 20.7.1947 musel velitel SNB Jaroš masakr doznat. Parlamentní komise rozhodla o exhumaci obětí, k ní došlo 14.8.1947. Téhož dne byli popravení neveřejně pohřbeni ve Vysoké Srbské. Z exhumačního protokolu plyne, že je zavraždili brutálně (zastřelili, rozbili hlavy, jednu oběť zahrabali v bezvědomí, viz příloha - článek v Respektu od autorky Tesařové, která byla u exhumace jako zapisovatelka).
Zpráva o exhumaci v českém tisku

Týdeník Respekt uveřejnil 4.12.1990 článek : „Otřesný zážitek při exhumaci v severních echach” autorky Zdeňky Tesařové-Grušové, která se zúčastnila jako mladá soudní zapisovatelka exhumace obětí a po 55 letech uveřejnila své otřesné svědectví. (viz příloha 6).

Doznání jednoho z vojáků z Bukové hory

Laďa Perný vypráví paní Paulové, s níž se náhodou setkal ve vsi u Prahy, že se účastnil popravy a že zastřelil pětiletou holčičku paní Lindnerové (paní Paulová ji měla jako učitelka v MŠ). Paní Paulová mu to vyčítala, ale on jí cynicky odpověděl: „Vždyť to byli přece Němci”. Paní Paulová nebyla schopná vést dál rozhovor plný nenávisti dál, utekla z místa rozhovoru a dodnes na ni doléhá představa, že toto líbezné dítě se stalo obětí zločinu.

Masový hrob obětí z Bukové hory ve Vysoké Srbské

Oswald Teuber uveřejnil v r. 1992 článek v Braunauerrundbrief (zpravodaj krajanského spolku broumovských Němců) o opuštěném hrobu. Krajanský spolek se v březnu 1996 rozhodl zvelebit hrob a tak se i stalo. Nyní je tam český a německý nápis: místo posledního odpočinku osmi mužů, dvanácti žen a pěti dětí, zastřelených v Teplicích 29.6.45. Zde byli pohřbení 14.8.1947. Ve skutečnosti je zde pohřbených 21 obětí (bez manželů Meierových, a W. Juptnera, děti na Bukové hoře byly ve skutečnosti čtyři).
Předvolání vrahů před parlamentní vyšetřovací komisi v T v 1947

Výpověď předsedy MSK Miroslava Rýdla

Na základě Svobodovy žádosti jsem vytáhl z kartotéky 20-30 jmen, členů NSDAP. Tyto osoby měly co nejdříve přejít přes hranice do Slezska. Paní MW jsem vybral proto, že se vyjadřovala nenávistně o Češích, neověřoval jsem, zda jde o MW z Dolních Teplic. Když jsem se dozvěděl o masakru dva dny po něm, nepředvolal jsem Svobodu, protože rozhodoval ve vojenských věcech sám (prohlašoval se za jediného pána Teplic). Já jsem neměl vliv na zastřelení Němců. Hlášení o masakru jsem nepodal, byl jsem pracovně přetížený.

Výpověď Václava Svobody

Přišel jsem do Teplic 23.6., Rýdl tam byl od 1.6. a trval na tom, že bude sám řídit odsun. MW dal na seznam proto, že byla údajně nejhorší nacistkou v Teplicích. Po dvou dnech po vyhnání se MW objevila s ostatními znovu ve městě. Upozornil jsem na to Rýdla a ten řekl, že MW musí zmizet. Z tohoto vyjádření Rýdla jsem usoudil, že má být MW zastřelena. Když jsem namítl, že takový skutek by mohl vzbudit pozornost, prohlásil Rýdl, že musí zmizet všichni, celá skupina. Nato jsem dal rozkaz Horákovi rozkaz k zastřelení, ačkoli Horák poukazoval na děti ve skupině. Udělal jsem to na rozkaz Rýdla, v souhlasu s tím, že návrat vyhnanců znamenal trest smrti.

Výpověď Václava Jaroše, člena MSK v T

Byl jsem velitelem policie v Teplicích v roce 1938, vrátil jsem se do Teplic 26.5.1945. Znal jsem MW a její rodiče. Sestavoval jsem seznamy obou skupin z 28.6.– skupiny na vyhnání i na nucené práce. Na odsun šli bývalí členové NSDAP a jméno MW tam bylo také. Nikdo mě neupozornil na to, že tato MW má českou státní příslušnost. 29.6. po návratu skupiny jsem se nezajímal o osud Němců, protože jsem to měl za věc vojenské správy. O měsíc později jsem se dozvěděl o popravě. Rýdl mi řekl, že to udělal Svoboda a má za to nést odpovědnost. Zachovávali jsme o tom mlčení.

Konfrontace obou viníků Svobody a Rýdla

Jak se dalo očekávat, obviňovali se Svoboda a Rýdl navzájem, a proto vyšetřovací komise udělala konfrontaci. Svoboda Rýdlovi: „Když přišel transport z Polska zpět, řekl jsem vám, že MW je tu zpět s ostatními a vy jste řekl, že MW má zmizet. Upozorňoval jsem vás, že odstranění MW není možné. Pak jste řekl, že tedy musí zmizet všichni. Oba jsme tomu rozuměli tak, že má být celá skupina odstraněna. Tvrdíte, že to bylo jinak? Měl jste velký zájem na tom, aby MW byla odstraněna.”

Rýdl Svobodovi:”Nemluvil jsem s vámi o tom, o návratu transportu jsem se dozvěděl v Náchodě a o popravě až o mnoho dní později. „Svoboda k Rýdlovi: „ Bylo to tak, jak jsem řekl, provedení popravy jsem vám hlásil telefonicky. řekl jste na to „dobře”” Rýdl: „O tom, že byl transport navrácen, mě zpravil 29.6. zaměstnanec dráhy Josef Mach z Bučnice. Popírám silně, že jsem měl zájem na odstranění MW.”

Následují další výpovědi:

Jan Horák

Narozen 1912, zemřel 1987, rolník od Nového Bydžova. „Jak mi Svoboda řekl, přišla za 1-2 dny skupina zpět a byla uvězněna ve zdejším okresním vězení. Když jsem dostal rozkaz k popravě, mohu říci naprosto jistě, že mi Svoboda říkal, že rozkaz je od Rýdla. Rozkaz mě překvapil a zprvu jsem se bránil jej provést. Pak jsem si to ale rozmyslel, protože jsem předpokládal, že jsou k tomu vážné důvody. Nenapadlo mě, že rozkaz může být motivován zločinecky. Svoboda mi řekl, že poprava má být provedena blízko hranice. Kótu 237 jsem zvolil sám, na tomto místě byl hustý les, kde se mohla poprava. skrýt. Na tomto místě se nacházela též pohraniční skupina 14 lidí, která mohla při popravě pomoci. Těm jsem dal rozkaz, aby vykopali tři hroby.

Večer 29.6. 1945 mi řekl Svoboda, že má být provedena poprava. Němci se o tom dozvěděli krátce před popravou. O popravě jsem potom s nikým nemluvil. Nařídil jsem střílet, kdyby chtěl někdo utéct.

Josef Němec

Narozen 1912, bydlí v Novém Bydžově. „28.5.1945 jsem byl povolán do armády a od 24.6. jsem byl s jednotkou v Teplicích a střežil jsem oblast okolo kóty 237. 28.6. šla okolo skupina Němců do Polska. O jejím návratu jsem nevěděl. 30.6. jsem dostal od velitele pohraniční stráže Drábka rozkaz, že máme vykopat nejméně tři jámy. Potom přišli Němci s osmi našimi vojáky pod vedením Horáka. Byli rozděleni do tří skupin, každá k jedná jámě. Poprava trvala hodinu i se zahrnutím obětí. Dětský kočárek a vozíček byly spáleny a zbytek ošacení a kufry jsme si rozdělili mezi sebe. Dostal jsem pletenou vestu a teplé spodky. Po popravě se mezi vojáky vykládalo, že Češka MW měla být odstraněna kvůli poměru s Rýdlem. Voják Perný nám ukázal MW, když šla na popravu”
Svoboda říkal, že Rýdl se velmi namáhal, aby MW zmizela”

Jaroslav Bárta

Narozen 1913 u Nového Bydžova. Voják pohraniční stráže na Bukové hoře. „Dostal jsem rozkaz připravit základ pro kulomety, asi 10-15 metrů od jam. Po postřílení Němců měli tři vojáci z ubytovny pohraničníků vše zahrabat. Při rozlosovávání jsem dostal starou rozbitou deku a pár kousků starého oblečení. Něco z toho jsem dal matce.
Analýza uvedených výpovědí a zohlednění okolností činu

Zůstává otevřeno, kdo je hlavním viníkem. Podle rozporných výpovědí Svobody a Rýdla je těžko rozhodnout. Přesto to vypadá tak, že Rýdl byl „vrah z moci úřední” a Svoboda byl kat (vykonavatel). Rýdl se zřejmě domníval, že přišla hodina, aby se pomstil své bývalé milence za přerušení vztahu. Jak otec Václav Teimer vypovídal u parlamentní komise, měli oba dva po dlouhou dobu intimní vztah. (Marie Teimerová si vzala v r. 1937 Němce Franze Wichtreie, který prý byl během války u SS. „

Když se 29.6. MW vrátila do Teplic, musel se Rýdl obávat reakce jejího otce, a protože ji samotnou nemohl poslat na smrt, tak muselo zemřít s MW dvacet nevinných krajanů, z toho čtyři děti.

Také pro zabití starých manželů Meierových nebyly žádné důvody. Byli od skupiny odděleni už 28.6. a od té doby jsou nezvěstní. Mezi exhumovanými nejsou. Již 28.6. zabral Svoboda vilu ředitele úřadu(?) a jejich zetě Juptnera. Pro zavraždění Meierových ani Juptnera nejsou žádné politické, ale pouze nízké důvody.

Matka sedláka Alfreda Meiera z Horních Teplic viděla 30.6. jít skupinu na Bukovou horu. O několik dní později musel její syn odvézt s koňským potahem na nádraží do Teplic věci skupiny zavražděných z Bukové hory (kufry, oblečení, boty, ložní prádlo).
Závěrečné zhodnocení případu Marie Wichtreiové

Lži okolo členství MW v NSDAP se zhroutily zatčením jiné MW, rozené Ticháčkové, z Dolních Teplic. Přesto však čeká dcera zavražděné, paní Irena Pospíšilová z Hronova, dodnes marně na rehabilitaci své matky a omluvu státních orgánů. Mají na tom podíl velmi „temné síly”.

Pan Teimer, otec zavražděné, žádal na ministerstvu vnitra nejen potrestání nevinných lidí, ale též vydání zkonfiskovaného majteku. K tomu se vyslovil v r. 1947 sekční šéf ministerstva pan Werner, že MW byla česká státní příslušnice. ONV v Broumově však na své schůzi 20.8.1947 došel k závěru, že MW podporovala Sudetoněmeckou stranu a propagovala v hovorech s Čechy nacismus. Během války prý byl její muž u SS a ona podporovala jeho nacistické smýšlení. Předseda ONV Hnatowicz ji obvinil z členství v NSDAP, zřejmě proto, aby zastřel čin Rýdla a Jaroše a zabránil vydání zkonfiskovaného majetku.
Opatření parlamentní vyšetřovací komise proti pravděpodobným vrahům

Komise nařídila exhumaci a řádný pohřeb obětí a uvěznění zodpovědných osob Svobody, Rýdla a ing. Horáka. Byli vzati do vězení v Hradci Králové, ale 22.3.1948 po komunistickém převratu byli všichni tři obvinění propuštěni z vězení pro nedostatek důkazů. Po r. 1989 se případem znovu zabýval krajský soud v HK a po třech letech soud došel k závěru, že rozsudek z r. 1948 zůstává v platnosti a řízení bylo zastaveno. V této době ani Svoboda ani Rýdl nebyli už naživu.

Rozsudek o vině činitelů odpovědných za masakr na Bukové hoře tedy dodnes neexistuje. Též Horák zůstal beztrestný a konfiskované věci MW nebyly paní Pospíšilové vráceny. Svoboda zemřel v r. 1964 a Rýdl v r. 1980 v Náchodě.
Zločiny zdivočelé země (změny způsobu myšlení v Čechách po r. 1989)

Pod tímto názvem zveřejnil v r. 1999 časopis Týden v čísle 17 článek o masakru.
Transport starých lidí 13.-14.7.1945 z Teplic a okolí

Toto divoké vyhnání bylo třetí fází vyhánění Němců. Byli v něm lidé, kteří se nehodili na práci – staří, nemocní a matky s malými dětmi. Jeden z takových transportů začal 13.7. a bylo v něm 700 lidí v otevřených vagónech na uhlí. Vezli je do Sohlandu v okrese Bautzen.

Vypovězení museli během 10-15 minut opustit byt, když se bránili, vojáci je tloukli. Směli si vzít jen balíček nejnutnějšího s sebou a ještě jim vojáci cenné věci pobrali. Odjezd z nádraží v Teplicích – vyhnaní byli hrozně nacpáni do vagónů.

Svědkyně:”Mohla jsem si vzít pro dvouleté dítě kočárek, deku a polštářek. Domy zapečetili. Z domů nás vyhnali v noci. Vzali nám vkladní knížky, šperky. Mnoho lidí bylo dotlučených, když nechtěli opustit domov. Všichni byli hrozně zamazaní od uhelného prachu, že nebyli ani poznat. Až na tři lidi vzali všechny ze starobince. Odjeli jsme do Trutnova a Turnova. Jedna mladá paní ze Zdoňova, která uměla dobře česky, se ptala pořád vojáka, kam nás vezou a co s námi bude. Když už to bylo vojákovi obtížné, vzal ji k důstojníkovi a za čvrt hodiny jsme uslyšeli blízko výstřel a paní už se nikdy nevrátila.

Byli jsme tam tak nacpaní, že jsme museli stát a teprve další den jsme mohli na záchod. Jeli jsme na Varnsdorf, cesta trvala dlouho, dráha byla poškozená. Snažili jsme se získat něco k jídlu od lidí, ale vše bylo vyrabované od Rusů, kteří zabavili dobytek a obilí. Ke konci cesty musel vlak zůstat stát. Lidi, kteří nemohli jít, odvezli na žebřiňácích údajně do nemocnice. Během cesty už někteří lidé zemřeli.

Lidi chodili po okolí, sháněli práci a jídlo a v noci si vždy museli udělat tábor v jiném lese, protože nesměli být víc než den na jednom místě. Komunisté fungovali jako pomocní policisté a pořád nás hnali dál. Po několika dnech jsme se uchytili na jednom statku, já jsem tam šila a muži pracovali na poli, ale museli spát v lese, protože domácí paní měla strach před sousedem , pomocným policajtem. Úřady hrozily, že vezmou lidem lístky na potraviny, když ubytují někoho cizího. (Líčení svědkyně pokračuje v knize o Horním Adršpachu na s. 107)

Mrtvé a těžce nemocné vyložili hned za českou hranicí v Zittau a pozůstalým pak dalo hodně práce své mrtvé najít. V Sohlandu se nás nikdo neujal, takže jsme bloudili po okolí a mnoho z nás umřelo. Teprve když nás místní lidé převezli dál za zničenou trať, mohli jsme pokračovat dál vlakem do Neustadtu v Sasku. Dále jsme jeli směr Pirna, Dresden. Staré lidi pochovali jako neznámé (např. 13 lidí je pohřbených v Oberottendorfu).

V muzeu ve Forchheimu se uvádí 122 obětí tohoto transportu, z toho 86 pohřešovaných. Jejich osudy zůstaly pro jejich blízké neobjasněné, protože NDR nepodporovala toto hledání. Z celkového počtu 700 lidí v transportu se odhaduje, že zemřelo asi 200 lidí.

Další vraždy velitele Svobody

Svoboda je vinen smrtí dalších civilistů z Teplic, i když je vlastníma rukama nezabil. Svoboda brutálně naplňoval Benešovy dekrety. Beneš rozněcoval nenávist k Němcům.
Zavraždění osob z Teplic a okolí

Svoboda obvinil ze spolupráce s gestapem ředitele úřadu (?) Wilhelma Juptnera, lesníka Franze Lindnera a hoteliéra Otto Erlenbacha. (Jejich blízcí zemřeli na Bukové hoře, pozn. překl.)

Z výpovědi Rýdla před Krajským soudem v Hradci Králové 28.7.1947 a Svobody z 1.10.1947 vyplývá následující:

ředitel úřadu Wilhelm Juptner

Svoboda zabral Juptnerovu vilu bez souhlasu Místní správní komise. Juptner byl údajně členem NSDAP. Rýdl nařídil jeho zatčení a Jaroš jeho převezení do vězení v Teplicích. Byl určen do divokého odsunu 28.6. jakož i jeho tcháni, staří manželé Meierovi. Ale při prohlídce domu našel Svoboda údajně dvě pistole a nákresy k českých vojenských vojenských postavení v r. 1938. Svoboda nařídil další věznění a čtyři vojáci oznámili Svobodovi, že zastřelili Juptnera při pokusu o útěk.

Na podzim 1945 oznámil hajný Šebesta Rýdlovi, že našel špatně přikrytou mrtvolu pana Juptnera v lese Hejda za Meierovým statkem. Celá věc je podezřelá - Svoboda si špionážní činnost, vlastnictví zbraní a pokus o útěk mohl vymyslet, aby ospravedlnil zavraždění pana Juptnera vůči nadřízeným a aby se mohl zmocnit jejich majetku.

Lesník Franz Lindner

Svědectví paní Pulové - Drechslerové: “Už dříve uvedený Laďa Perný byl také ve skupině vojáků, která vyváděla z teplického vězení pana Lindnera (nar. 1901). směrem na Hummelplatte (dnes Lysý vrch). Na cestě ležely brány hřeby nahoru. Na ně vojáci pana Lindnera hodili. Jeden hrot mu propíchl krk a další se zabodly do jeho těla. Teprve pak Juptnera zastřelili a jen trochu zaházeli hlínou.

Hoteliér Otto Erlebach

Narozen 1901. Dne 26.6. byl odveden ze statku Meierhof, kde jeho rodina pracovala u nového českého majitele, pod záminkou výslechu v Broumově. Téhož dne ho odváděli vojáci směrem na Kraví horu. Nesl si lopatu, musel si vykopat hrob a zastřelili ho. Nebyl nalezen.

Farář a vikář Colestin Baier

Narozen 1877, ze Zdoňova. (Přetištěný článek z Braunauer Rundbrief 2/95, autor - poslední německý farář v Teplicích Josef Nosse). Baier byl farářem ve Zdoňově 44 let. Znal jsem jej od dětství. Znelíbil se Čechům na základě tří věcí: 1) Dobře se staral o své farníky. 2) V r. 1938 někteří občané ze Zdoňova ukryli v kostele bez vědomí faráře Baiera zbraně a na počátku války je vytáhli. Farář s tím nesouhlasil. Po válce ani při násilných výsleších Baier neprozrazdil jména těch, kteří zbraně ukryli. 3) 10.7. při domovní prohlídce u faráře ve stodole byla nalezena lovecká puška, o které farář nevěděl. Při prohlídce byly zabaveny drahé kostelní předměty. 11.7. byl veden obcí do Dolního Adršpachu, tam byl vyslýchán, ale navzdory věku 68 let jej nezlomili. Další den jej odvedli do vězení v Teplicích. 20.7. jej v blízkosti teplického kostela Panny Marie zastřelili. Současně s ním zastřelili jeho opatrovnici Theresii Prochaskovou, klempíře Roberta Ruckera (nar. 1872) a jeho snachu Antonii Ruckerovou (nar. 1904). Hroby leží na Kraví hoře. Svými farníky byl Colestin Baier oblíben jako kněz svého lidu.

Mučení a zavraždění žáka Herberta Giebnera (HG) z Horních Teplic

Chlapec měl 13,5 roku. Příběh vypráví svědek August Stief (AS) z H. Teplic:

Na konci června 1945 jsem dozvěděl od chlapce z Litvy, že HG našel v lese předměty z výbavy Wehrmachtu, mj. i pistoli. Tři chlapci (HG, AS a Litevec) se domluvili, že věci schovají v lese. HG zavedl druhé dva chlapce na svah nad městem k pramenu sv. Antonína, kde Stief hlídal. Přikryli vojenskou výbavu kůrou a listím a když se blížil nějaký člověk, utekli z lesa.

Někdo to ohlásil na vojenskou správu a ty vyhlásila, že pokud se nepřihlásí pachatel dobrovolně, že zastřelí několik chlapců ve věku od 10 do 14 let. Matka HG šla na velitelství a vysvětlila, že činem nic zlého nemysleli. 28.6. vzbudili tři chlapce ze spánku a odvedli je do tábora (? Maidenlager) nad kostelem Panny Marie. Litevce a Stiefa propustili (byl nejmladší). Téhož dne vykonali domovní prohlídku u souseda Rudolfa Posnera, ale žádné zbraně nenašli. Mučili jej, aby řekl, kde zbraně jsou, pak jej propustili. Strýc Stiefa později viděl, jak Herberta G., hrozně zraněného po mučení, odvádějí směrem na Kraví horu. Poblíž březového hájku si musel vykopat hrob a byl zastřelen.

Svoboda vydal nato dne 27.6. prohlášení: Přes všechna upozornění k obyvatelstvu, že nesmí mít doma zbraně ani munici, odnesl 14 letý HG, příslušník Hitlerjugend, zbraně, munici a vojenskou výstroj do lesa a tam ji schoval. Vyzýval kamarády, aby také schovali zbraně, protože se ještě mohou hodit. Jmenovaný se ke svému činu přiznal a byl na základě platného nařízení dnes v devět večer zastřelen. Upozorňuji znovu všechny obyvatele, aby ohlásili v zájmu vlastní bezpečnosti každý úkryt zbraní, munice a výstroje i osoby, které tyto věci ukrývají. Pokud budou nalezeny zbraně a munice bez ohlášení, je možné přistoupit k této represi.

Pro takové bestiality není omluva. I kdyby HG byl werwolfem a jeho rodiče nacisté, nebyl by čin omluvitelný, ale chlapec werwolfem nebyl a jeho rodiče vždy stáli na straně Masaryka a republiky.

Změna vojenského velení a pokračování násilí

Přibližně na konci července byl velitel Svoboda sesazen a opustil Teplice. Skoro všichni vojáci jeho oddílu byli přiděleni jiným jednotkám. Jejich protože činnost byla místními lidmi negativně posuzována. Horák řekl novému vojákovi v Teplicích Janderovi, že k exekuci na Bukové hoře došlo na příkaz Svobody. Jiný svědek, učitel František Šoltan, uvedl, že Svoboda byl téměř stále opilý a stýkal se s německými děvčaty na koupališti a zval je do své vily.

Dalším voj. velitelem v Teplicích byl Břetislav Hrubý se 40 dobrovolníky z Hronova a D. Adršpachu, kde se předtím velmi nelidsky choval. Svoboda mu předal velení 22.7. a téhož dne opustil Teplice. Teror proti Němcům však bohužel pokračoval. Hrubý si liboval zvláště v trápení dětí a mládeže. Má na svědomí také zavraždění Rudolfa Bittnera. Jezdil stále na motorce a prý se na ní i zabil.
Krutosti v okresním vězení (ponižování bezbranných vězňů, mučení, mrzačení, svévolné vraždění)

Okresní vězení v Teplicích sloužilo velitelům Svobodovi i Hrubému k provádění krutostí i na dětech a mladistvých. Podle mých rozsáhlých rešerší se jednalo o nevinné lidi. Zatýkání a domovní prohlídky, které předcházely zatčení, neobjevily žádné zbraně a nikdo z vězněných nebyl werwolfem. Svoboda chodil do vězení v noci opilý a nechal zadržené bít. Ve vězení bývalo až 80 lidí, z toho až čtvrtina dětí a mladistvých mezi 12 až 19 lety. Dospělí často přicházeli do vězení proto, že nějaký Čech chtěl získat jejich dům, statek nebo obchod.

Velitel Hrubý zavíral děti a mladistvé, chtěl z nich bitím vynutit udání, kdo byl u SS nebo werwolfů. Také z nich chtěl vynutit zprávy, kde jsou schované zbraně. Některé děti a mladiství při mučení vypověděli nepravdivé údaje. Ve vězení převažovaly samotky, v nichž však bývalo až deset vězňů. Místnost k výslechům byla v přízemí, používaly se těžké metody mučení, vojáci používali zvláštních metod, aby se křik mučených nerozléhal po okolí. O stravu zadržených se museli starat rodinní příslušníci.
Výpovědi svědků o krutostech

August Stief

(Narozen 1933.) Byl jsem znovu zatčen s podezřením, že mám pistoli. Byl jsem nejmladším vězněm, měl jsem 12 let a byl jsem vězněn od začátku července do poloviny srpna. Na samotce bylo společně 12-18 dětí. Na záchod měly děti kýbl. Každý večer musely nastoupit před stráž a byly mláceny karabáčem nebo se musely mlátit navzájem. Pak ještě musely říci děkujeme a dobrou noc. Když se děti nemlátily dost silně, zmlátila je stráž. Vězení bylo tak plné, že se spalo i na půdě. Většina vězňů chodila na práci.

Johann Schmied

(Narozen 1932.) Dne 3.8. byla u nás doma prohlídka kvůli zbraním. Nic se nenašlo, ale přesto jsem byl uvězněn. Stále vyzvídali, kde jsou zbraně, munice, kdo byl u SS a kdo je werwolf. Dále vypovídá obdobně o bití…Děti mladší než 12let nechodily na práci, ale čistily dvůr, kola, motorky. Dále uvádí jména dětských spoluvězňů..

Oswald Franze

(Narozen 1931.) Vězněn od konce července po domovní prohlídce kvůli zbraním, nic nenašli. Když přišel velitel Svoboda, všichni se třásli, protože vymýšlel brutální mučení. Pracoval v hospodářství, český majitel statku se jmenoval František Novák a byl na něj hodný. Pak pracoval s rodiči v cihelně a na jaře 1946 byli vyhnáni. Měl následky po věznění, velké bolesti hlavy, na klinice ve Frankfurtu se doktoři divili hrozným jizvám po bití.

Anonymní svědek RP

(Narozen 1929.) Po válce jsem pracoval na statku paní Wolfové v D. Teplicích. V červnu přišel Čech jménem Slezák se čtyřmi dalšími lidmi a obsadili dvůr. Poručil mi zapřáhnout koně a selku s jejími dětmi jsem odvezl pryč. Dále jsem musel pracovat pro Slezáka. Na konci června přišla k nám domů do H. Teplic domovní prohlídka, vše obrátili vzhůru nohama, umírající babičku vyhodili z postele. Nic nenašli. Po cestě z práce z Dolních Teplic domů do Horních Teplic stýly čtyři kontroly. Byli to Češi, kteří vyhnali německé vlastníky domů, stáli ve skupinkách a každého Němce prohledávali, zda nemá cennosti.

Otec byl také zavřený ve vězení a zmlácený a když jej propustili z vězení, rozloučil se s matkou a řekl, že se příležitostně přihlásí. Na začátku července mě odvedli od sedláka Slezáka a věznili (následuje popis bití). Pokud vím, žádný z vězňů neřekl nic na druhého. Mučitelé byli z N.Bydžova, Hronova a Náchoda. Ve vězení jsem potkal jednoho českého vojáka, který se choval lidštěji, vzal mě vedle, mlátil bičem vedle mě a já křičel jen tak. Chtěl na mě vědět, kde jsme doma ukryli vkladní knížky, já mu to řekl, ale on si nic z nich nevzal, vše vrátil na původní místo. V roce 1950 dokonce navštívil naši rodinu. V říjnu mě propustili a předtím jsem musel podepsat, že se mnou slušně zacházelo a že nemám žádné požadavky. Následuje seznam spoluvězňů…

Otto Ringel

(Narozen 1929, ze Zdoňova, pokračování výpovědi ze 2. kap.). Muži ve věznici byli biti, ženy znásilňovány, každých 14 dní se personál ve věznici měnil. Moje přítelkyně Mariechen Kaiser mi nosila do vězení jídlo.
Mučení s následkem smrti

Adalbert Wonjarowski

Pocházel z D. Teplic, zaměstnanec na dráze do října 1938. Po válce se velmi znelíbil Čechům. Musel na ulici sbírat ústy vlaječky s hákovým křížem a olizovat schodiště radnice, když je vojáci poplivali. Následkem ustavičných ran pažbami do zad mu rozbili obratle, a proto mu byla smrt vysvobozením z hrozných bolestí. Tajně jej předali hrobníkovi, je pohřben na teplickém hřbitově.

Franz Kraus

Narozen 1896, z D. Teplic. Ještě s několika dalšími muži se schoval po příchodu Čechů, ale úkryt byl prozrazen. Byl zatčen, uvězněn v Teplicích. Byl nejčastější obětí mučení, byl přeložen do obávaného tábora v Polici a počátkem roku 1946 následkem ran zemřel.

Mučení a smrt Rudolfa Bittnera

Narozen 1907, sedlář, z D. Teplic. Vrátil se jako první z fronty na konci května 1945. O měsíc později se jeho dům zalíbil dvěma Čechům. Ti jej obžalovali z urážky a byl uvězněn a mučen tak, že nemohl ani vstát a jít ven pracovat. Jeho strýček jej ani nepoznal. Později jej vyslali opět na práci ven a on navštívil v rozporu se zákazem krátce rodinu. Prozradilo se to, po návratu do vězení jej hrozně zbili a v noci ve vězení oběsili. Příbuzným odmítli normální pohřeb a pohřbili jej až v září bez přítomnosti veřejnosti.

Sebevražda po mučení - Richard Schmidt

Úředník, byl též uvězněn a mučen. Dne 20.6., když jel na práci, řekl, že útrapy už nevydrží a že tomu udělá konec. Téhož dne se oběsil poblíž mariánské kapličky směrem na Bohdašín.
Další krutosti velitele Hrubého

Rozkaz k popravě mladistvého a jeho zachránění

Výpověď Johanna Schmidta: mladistvý Manfred Tichatschke z H. Teplic byl odsouzen k smrti a musel si vykopat hrob. Jeden z vojáků se jej zeptal, zda nemá bratra jménem Franz. Když řekl, že ano, chtěl voják vědět, zda pracoval v Meziměstí a ukázalo se, že to byl vojákův přítel. Voják se zasadil o to, aby mladík nebyl popraven.

Zmrzačení Josefa Hoffmanna

Za velitele Hrubého pracoval JH u dráhy. Byl velké postavy a nosil černou uniformu jako SS. Svědek RP vypověděl, že ve vyšetřovací místnosti vězení jej mučili tak, že tam zůstaly kaluže krve a uřízli mu varlata.

Týrání paní Willnerové

V okresním vězení byly podle svědků 3-4 ženy. Byly odděleny od ostatních vězňů. Paní Willnerová byla činná u národně-socialistické ženské organizace. Bili ji a nadávali a pak jí hodili na celu smyčku a doufali, že se sama oběsí, ale nezlomili její sílu k životu.

Těžké psychické škody svědkyně týrání

Hedwiga Drechslerová, telefonistka na poště v Teplicích, tam zůstala, protože uměla dobře česky. Denně slyšela křik mučených lidí z vězení. Její nový šéf ji vodil k oknu podívat se na potlučené lidi, polévané vodou a zase znovu mučené. Projevily se u ní těžké poruchy psychiky a po vyhnání do Schwerinu zemřela na nervové klinice.
Další zásahy proti krajanům (týrání, šikanování, diskriminace)

Josef Nosse, poslední německý farář v Teplicích

Narozen 1912 v Libné, studoval na kněze v Hradci Králové. V Teplicích působil od r. 1939. Podle své výpovědi dokázal přechytračit velitele Svobodu a v červnu 1945 zachránit před smrtí několik svých farníků. Německy kázal ještě v září 1946 a den po poslední mši byl vyhoštěn v poslední vlně vyhnanců z Teplic i celého okresu (dne 10.9.).

Plundrování a znásilňování (podle protokolu Bedřicha Jíši)

Čech Bedřich Jíša, nar. 1919, podal v březnu 1947 oznámení o trestném činu za krutosti spáchané na Němcích. Jíša písemně oznámil, že během Rýdlovy činnosti se ztratily kožichy, šperky, drahý porcelán, sklo a koberce. Rýdl posílal denně z Teplic množství věcí vlakem směrem na Choceň.

Seznam ukradených věcí předal Jíša na ONV v Broumově. Získal příslib, že se tím bude zabývat okresní rada, ale ONV krádeže zbagatelizoval a někteří svědkové stáhli své výpovědi zpět. Také Jíšovo tvrzení, že Rýdl znásilňoval německé ženy, bylo označeno za nepravdivé.

Závěr

Zákon z 8.6.1946 (Benešovy dekrety) legalizoval činy jindy trestné, uskutečněné od 30.9.38 do 28.10.45, jejichž účelem bylo přispět k boji za znovuzískání svobody Čechů a Slováků nebo spravedlivá odplata za činy okupantů a jejich pomahačů. Legalizoval tak i zločiny na Němcích a Maďarech, včetně zločinů na nevinných lidech v mé rodné obci, které takto zůstavají beztrestné.

Prohlášení Miloše Zemana a Václava Havla, že dekrety pozbyly platnosti, byly vyvráceny kompetentními činiteli. V. roce 1999 potvrdil český ústavní soudce Antonín Procházka, že dekrety jsou součástí českého právního řádu. Stále se podle nich postupuje v majetkoprávních otázkách a sporech z období konce války. V českém státě, který chce být členem EU, platí stále zákony o kolektivní vině Němců a jsou v rozporu s právními a lidskými požadavky EU. Je nutno pochybovat o zralosti pro Evropu v zemi, kde na základě Benešových dekretů není protiprávní zabíjení v Teplicích ani zabíjení dalších tisíců Němců a Maďarů.

Awatar użytkownika
Hazmburk
stary wyga
Posty: 1042
Rejestracja: 19-11-2012 21:51

Re: Mord na Bukové hoře

Postautor: Hazmburk » 05-03-2014 18:28

Fadel pisze:Autor: (zgubiłem, postaram się odnaleźć)

Gotthard Schroll ( http://old.inexsda.cz/kriz/incl/gs1.htm )

Ja na szybko wyguglałem jeszcze takie dwa artykuły, według mnie dość dobrze przybliżające całą sprawę:
http://nachodsky.denik.cz/kultura_regio ... 00702.html (krótkie przedstawienie najważniejszych faktów).
http://bohemiaorientalis.cz/na-bukove-hore/ (dłuższy artykuł historyczno-krajoznawczy, ze zdjęciami).

Jeśli dysponujesz bardziej szczegółowymi materiałami, włącznie z własnymi zdjęciami, informacjami zebranymi w terenie itd., to ja też chętnie przeczytałbym takie opracowanie w języku polskim. Sprawa jest bardzo mało znana Polakom, mimo że działo się to zaledwie kilkaset metrów od naszej granicy...

cezaryol
bardzo stary wyga
Posty: 2341
Rejestracja: 23-03-2007 19:32
Lokalizacja: Opole

Re: Mord na Bukové hoře

Postautor: cezaryol » 05-03-2014 22:27

Fadel pisze:Zákon z 8.6.1946 (Benešovy dekrety) legalizoval činy jindy trestné, uskutečněné od 30.9.38 do 28.10.45,

Z 8 maja 1946 r.

Fadel
obieżyświat
Posty: 981
Rejestracja: 27-05-2009 20:17

Postautor: Fadel » 06-03-2014 22:04

Pomnik pojednania
Obrazek

Obrazek

Kamienie od pomnika do krzyża pojednania, symbolizujące drogę od tragedii do pojednania
Obrazek

Dół w którym było miejsce rozstrzelania
Obrazek

Dół
Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Krajobraz ze szczytu Bukovej Hory
Obrazek

Vysoká Srbská - panorama
Obrazek

Vysoká Srbská - grób ofiar
Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek


A tu link do zdjęcia z danymi ofiar w normalnej rozdzielczości (zwróćcie uwagę na daty urodzin):
http://fadel.myds.me/SudetyIt/TragediaBH/img_4919.jpg

gar
stary wyga
Posty: 1494
Rejestracja: 29-01-2006 16:14
Lokalizacja: Ruda Śląska

Postautor: gar » 06-03-2014 23:56

Ciekawe że na tablicy w języku niemieckim ilość i płeć ofiar jest inna niż na tej w języku czeski. Ciekawe skąd te rozbieżności ?
Wszystko co piękne jest przemija, wszystko co piękne jest zostaje ...

Fadel
obieżyświat
Posty: 981
Rejestracja: 27-05-2009 20:17

Postautor: Fadel » 07-03-2014 06:27

Prawdopodobnie błąd kamieniarza. Data 29 czerwca też jest niewiarygodna. W tej sprawie jest więcej nieścisłości. W relacjach świadków mówi się, że masakra miała miejsce w dzień, w innych źródłach, że w nocy na przełomie czerwca i lipca. Wydaje mi się, że trzeba wierzyć świadkom. Na kamieniu wyryto 21 nazwisk, w relacjach mówi się o 23 osobach.
Oswald Teuber uveřejnil v r. 1992 článek v Braunauerrundbrief (zpravodaj krajanského spolku broumovských Němců) o opuštěném hrobu. Krajanský spolek se v březnu 1996 rozhodl zvelebit hrob a tak se i stalo. Nyní je tam český a německý nápis: místo posledního odpočinku osmi mužů, dvanácti žen a pěti dětí, zastřelených v Teplicích 29.6.45. Zde byli pohřbení 14.8.1947. Ve skutečnosti je zde pohřbených 21 obětí (bez manželů Meierových, a W. Juptnera, děti na Bukové hoře byly ve skutečnosti čtyři).


Postaram się zdobyć książki Gotthard Schroll'a "Im Schatten des Todes : das Braunauer Ländchen 1945/46" i "Berichte über Gewalt und Terror im Bezirk Wekelsdorf (Ostböhmen)". Tam najpewniej będzie to najrzetelniej opisane.

Jest to temat dla Czechów bardzo trudny.

Obrazek

http://life.ihned.cz/c1-12366860-osamele-smireni-starostky-vitove

Osamělé smíření starostky Vítové
Uprostřed štíhlého kamene vypínajícího se v liduprázdné broumovské krajině sochař vydlabal průzor v podobě lidského těla nebo květiny. Věra Vítová pohlédne škvírou k zasněžené cestě, táhnoucí se na vrchol Bukové hory. "Když chodili místní na houby, tomuhle lesu se vyhýbali velkým obloukem," říká bývalá starostka Teplic nad Metují. Natáhne dlaň k rokli, kde řada třiadvaceti kamenů zasazených do pískovcového lůžka ukazuje cestu k místu vraždy.


Třicátého června 1945 zde čeští vojáci postříleli a naházeli do masového hrobu skupinu Němců z Teplic - výhradně starců, žen a dětí včetně jednoho kojence.
Věra Vítová opatrně klouže po zledovatělé ploše památníku, který autoři nazvali Kříž smíření. Ještě jako starostka zde loni v září vyzvala k vzájemnému odpuštění. "Přejeme si symbolickým památníkem nevinným obětem vyléčit své nitro i tuto krajinu," prohlásila před pěti stovkami Čechů a Němců, kteří přijeli na slavnostní vysvěcení pomníku. Těžko tehdy mohlo Vítovou napadnout, že v jejím nitru nakonec zůstane rána, kterou starostce uštědří právě lidé z jejího města.
Mrak nad městem
Rodiče Věry Vítové se do Teplic nad Metují přistěhovali počátkem roku 1946. Otec tehdy roční holčičky Věry byl komunistou a hned po volbách se stal předsedou místního národního výboru. Úzce spolupracoval s parlamentní komisí, která přijela do Teplic vyšetřit masakr na Bukové hoře. Zúčastnil se exhumace obětí a znal výpovědi těch, kdo popravu nařídili, i těch, kdo stříleli.
Když po únoru 1948 komunisté vyšetřování vraždy zastavili a ostatky obětí dali pohřbít do neoznačeného hromadného hrobu ve vzdálené obci Vysoká Srbská, vystoupil pan Vít z KSČ. "Otec to nosil v sobě po celý život a strašně se trápil," vzpomíná Věra Vítová. "Když jsem se ho vyptávala, co se vlastně na Bukové hoře stalo, jen říkal - nechtěj znát celou pravdu, hodně špatně by se ti žilo."
Jenže u Vítů se scházela společnost osvícených místních obyvatel, před nimiž otec nic neskrýval. Věra Vítová se zatajeným dechem naslouchala, jak tatínek líčí podrobnosti z exhumace a výslechů, při nichž se zjistilo, že opilí vojáci dobíjeli oběti pažbami a hlavičku nemluvněti v peřince rozmlátili na kaši. Původně hnali členové revoluční gardy skupinu třiadvaceti "práceneschopných" sudetských Němců do Polska. Slezští pohraničníci je však odmítli převzít. Mezitím ale vojáci vykradli jejich domy a obsadili je. Na pokyn velitele kapitána Václava Svobody a předsedy místní správní komise Rýdla pak vyhnance vyvlekli na Bukovou horu a tam je postříleli.
Do transportu byla zařazena i Češka Marie Wichtrei, která si vzala za muže německého důlního střelmistra. Když se skupina vrátila od polských hranic, dožadoval se Mariin otec, aby dceru propustili. Marně. Popadl tedy za ruku vnučku a vlekl ji pryč. Přihlížející vojáci nenašli v sobě tolik otrlosti, aby je zadrželi. Když Věra Vítová poslouchala příběh o zázračném zachránění Ireny Wichtreiové, nemohla tušit, za jakých okolností se s ní jednou setká.
Víc než dvacet let pak strávila Věra Vítová jako zaměstnankyně Vodohospodářského ústavu v maringotce přímo pod Bukovou horou. Často hleděla z okna a hlavou jí táhly myšlenky na oběti hysterického násilí, které zemřely úplně zbytečně. Po cestě z práce potkávala i některé z členů popravčí čety, kteří se v Teplicích usadili v domech po zavražděných Němcích. "Otec měl pravdu, žilo se mi s tím hrozně. Ten zločin tady visel ve vzduchu jako těžký mrak." Ve městě se o tom nahlas nemluvilo, ale od úst k ústům se šířily legendy. "Jednomu z katů uhořely v domě čtyři dcery, dalšímu zemřela dcera v den svých osmnáctin. Lidé si šeptali, že se naplnila slova staré Němky, která před smrtí vrahy proklela," vzpomíná paní Vítová.
V roce 1989 se rovnou z maringotky ocitla na teplické radnici jako tajemnice starosty.
Po dalších osmi letech se sama stala starostkou. Často ji navštěvovali sudetští Němci, kteří přijeli vzpomínat do míst, kde se narodili. "Někdy jsem s nimi chodila po jejich bývalých usedlostech. Chovali se velmi otevřeně, přátelsky, ale okamžitě zmlkli, když někde padlo jméno Buková hora."
Protržené hráze
V listopadu 2001 navrhli šéf občanského sdružení TUŽ se Broumovsko Jan Piňos a předseda Sdružení dobrovolných aktivit INEX Petr Kulíšek, aby se s nimi radní z Teplic nad Metují pustili do stavby památníku na Bukové hoře, věnovaného zavražděným obyvatelům Teplic, ale i všem Čechům a Němcům, kteří v kraji ztratili život v národních konfliktech. Myšlenka symbolu smíření dosavadních sporů a třenic sahajících až do středověkých kolonizačních dob Věru Vítovou nadchla. "Říkala jsem si - proč nás to tady v Teplicích dávno nenapadlo?"
Okamžitě získala pro účast v projektu drtivou většinu zastupitelů. Zpočátku ji podpořil i zástupce komunistů Miroslav Sýkora, jehož matka byla Němka. "Společně se mnou vysvětloval celý záměr návštěvníkům ze Sudet. Napřed jen ohromeně mlčeli. Pak jakoby se protrhla hráz. O překot líčili, jak je celá ta hrůza po léta svírala."
Rodinu Věry Vítové ovšem poněkud šokovalo, že se starostka chce dát dohromady právě s ekologickým aktivistou Janem Piňosem, který před časem vzbouřil město proti plánu radních podpořit výstavbu spalovny a donutil zastupitele ke kapitulaci. To tedy bude příklad smíření, smáli se jí dcera se synem.
Jakmile se ale oba pustili do práce na Kříži smíření, bylo všechno jinak. Starostka, která předtím myslela na nesmířlivého Piňose s lehkým mrazením v zádech, s údivem sledovala jeho schopnost věcně a efektivně postupovat ke společnému cíli. Svět občanských iniciativ, které až dosud považovala za nepřátele města a sabotéry bohulibého úsilí městského zastupitelstva, jí imponoval čím dál víc.
Také Jan Piňos nevycházel z údivu. Namísto nevraživé, suchopárné starostky zde najednou byla, jak říká "žena se srdcem, která rostla den ze dne". Snažila se trpělivě vysvětlovat étos Kříže smíření lidem v obci, dokázala se přirozeně bavit s nejvyššími politiky země. "Nikdy nezapomenu na její prostý a přitom dostatečně sebevědomý úsměv, když na slavnosti vítala české a německé státníky," tvrdí Piňos a dodává: "Při společné práci na symbolu smíření v zapadlém koutě světa skutečně došli smíření komunální politička a občanský aktivista."
Vzdej se, nebo zemřeš
To se však již začal proti Kříži smíření vzmáhat ve městě odpor. Na veřejném zasedání teplického zastupitelstva se od záměru odvrátil Miroslav Sýkora. Hřímal, s okresním předsedou KSČM za zády, že návrh památníku je příliš bombastický. "Byl jsem pro pomníček jednoduchý, věnovaný nějakým obětem, to jo. Ale ne pro zbytečné monstrum, o němž se bude donekonečna mluvit v televizi," vysvětluje dnes změnu svého názoru Sýkora. Bylo zřejmé, že mluví z duše řadě obyvatel Teplic. "Zdejší komunita byla zkrátka zaskočena tím, že se temná rána vytáhla na světlo a začala probírat v médiích," soudí Jan Piňos.
Po odvysílání zprávy o stavbě památníku v České televizi byla starostka zaplavena vlnou rozhořčených dopisů z různých koutů země. Vyhrožovali jí smrtí: "Funkce starostky se okamžitě vzdej. Jinak do sedmi až osmi dní chcípneš. Myslím, že deset kilo semtexu bude stačit." Chodily ale i jiné dopisy: "Vážím si Vaší statečnosti, není naprosto menší, než byla v případě prvních signatářů Charty 77. Vy určitě do Evropy patříte."
Nejtěžší chvíle Věra Vítová prožila u dopisů nebo telefonátů lidí, kterým Němci během války vyvraždili celé rodiny. "Chápala jsem jejich pobouření a bylo mi hrozně. Snažila jsem se vysvětlovat, že Kříž smíření není výsměchem jejich bolesti, ale výzvou, aby se nic takového již nikdy nestalo."
Souboj památníků
Další z veřejných debat proběhla v zaplněném sále Staré radnice v Broumově. Bylo krátce po parlamentních volbách, kdy ODS oblepila pohraničí plakáty, na nichž byla namalována Česká republika v obklíčení černých Sudet. V rozbouřeném sále vedli prim majitelé hotelu z nedaleké vesnice Česká Metuje Lukáš a David Vaněčkovi. Otec se synem, kteří na Broumovsku založili Spolek vojenské historie, vyrukovali na autory pomníku s otázkami, jež jim dosud nikdo nepoložil. Kdo se vlastně s kým smiřuje? Říkáte, že je to památník všem minulým křivdám, ale poblíž pomníku bude 23 kamenů, symbolizujících zavražděné teplické Němce.
Vítová i Piňos dnes připouštějí, že nedokázali Vaněčkovým, ale ani mnoha místním přesně vysvětlit tento rozpor. Kolik tady ale bylo vůle na obou stranách naslouchat a pochopit? "Kříž smíření je především etickým a morálním příkladem a každý má právo to chápat po svém. To je ale filozofie, která leckoho zneklidňuje. Když jí někdo nechce rozumět, tak jí neporozumí," hledá Věra Vítová důvody, proč se nakonec spor zvrhl v dialog hluchých.
Později se Vítová, Kulíšek a Piňos pokusili s Vaněčkovými dohodnout ve výčepu jejich hotelu. Jako by však zase spolu mluvili lidé z jiných planet. Lukáš a David Vaněčkovi jim nakonec oznámili, že před slavnostním vysvěcením smírčího kříže s nápisem Všem obětem násilí odhalí sto metrů od místa masakru čtyřiadvacátý kámen s českým a německým nápisem: Všem, na které se při smíření zapomnělo. To zpečetilo roztržku.
Při besedě v Broumově seděla v zadní řadě i tichá starší paní. Pozorně poslouchala, ale ani jednou se nepřihlásila o slovo. Byla to Irena Pospíšilová, rozená Wichtreiová. Později starostce vyprávěla, že ji dědeček s babičkou po jejím zachránění odvezli do Hronova, kde žije se svým manželem dodnes. Poprvé a naposledy viděla německého otce v šestnácti letech poté, co ji na přímluvu vlivného hronovského komunisty pustili do Francie. "To je úžasné, co děláte, ale lidi vás nepochopí. Doba ještě na to není dost zralá," řekla starostce po skončení mítinku.
Když přijela Irena Pospíšilová na slavnost vysvěcení Kříže, nevyvedl ji z míry ani trucpomník, u něhož provokativně postávali otec a syn Vaněčkovi v uniformách československé armády z roku 1945. Nabádala starostku, že je nutné zachovat rozvahu. Jenže právě tu již Vítová, vystavená tlakům ze všech stran, ztrácela. Pár dní po slavnosti vyzvala dopisem Vaněčkovy, aby svou desku odstranili, neboť porušuje "autorská práva" a "celkový umělecký dojem pomníku".
"To byla chyba, která se jí vymstila. V tak citlivé věci je nutné ponechat lidem možnost vyjádřit i tímto způsobem svůj názor. To není žádné znesvěcení památky mrtvých," tvrdí Irena Pospíšilová, která po dlouhá léta pečovala o zapomenutý hromadný hrob ve Vysoké Srbské, v němž leží její matka. "Vlastně to sousedství pomníků bylo symbolickým připomenutím, jak je to všechno složité a že žádné jednoduché řešení neexistuje."
Rána z vlastních řad
Byly necelé tři měsíce do komunálních voleb a Věra Vítová se stále nedokázala rozhodnout. Má stejně jako před čtyřmi lety dát dohromady kandidátku nezávislých? "Nebyla jsem si jistá, zda mám ve městě ještě nějakou podporu poté, co Kříž smíření vzbudil takové vášně." Nakonec ji přemluvil bývalý starosta Radek Myška, že by do toho měli jít společně. Bez problémů sehnali patnáct kandidátů a založili sdružení Nezávislí 2002. Všichni souhlasili, že jejich volební jedničkou a kandidátkou na starostku bude Věra Vítová.
V jedenáctičlenném zastupitelstvu získali nezávislí osm mandátů. Zbytek připadl komunistům. "Málokdo v obci pochyboval, že Vítová bude dál starostkou," tvrdí paní Karvajová, která v Teplicích ubytovává turisty. "Kříž smíření sice považuji za zbytečnost, ale to neznamená, že by Vítová nevedla dobře město. To, že ji nakonec nezvolili, je pořádný podraz."
Tři dny před veřejným hlasováním o starostovi odvysílala televize Nova pořad o tom, že kdosi trucpomník Vaněčkových zlikvidoval. Ačkoliv Vítová, Piňos i Kulíšek jasně odmítli, že by s tím měli cokoliv společného, v závěru reportáže zaznělo - ti, kdo nedokázali obhájit svůj čin, zbaběle antipomník odstranili.
Jen několik hodin po vysílání pořadu se v teplické restauraci Koruna sešlo pět z osmi zvolených nezávislých kandidátů. Dohodli se, že na funkci starosty navrhnou nováčka v zastupitelstvu - Milana Brandejse. Věře Vítové to oznámili hodinu před hlasováním. Vysvětlili jí, že se situace změnila. Město nemůže vést člověk skandalizovaný v médiích. Pro Brandejse zvedli roku komunisté i Radek Myška, který Vítovou ke kandidatuře přemluvil.
"Kdyby se Vítová holt nepustila do kontroverzního kříže a nedala se do kupy s Piňosem, tak tady nesedím já, ale ona," omlouvá dnes nový starosta Brandejs intriku, za niž by se nemusela stydět ani esa z velké politiky.
Útok z vlastních řad Věru Vítovou tvrdě zasáhl. "Dodnes se s tím nedokážu vyrovnat. Na podlou zradu prostě člověk jen tak nezapomene." Teď již je to ale prý lepší. Zpočátku se bála vyjít i na ulici.
Návrat na Bukovou horu
Věra Vítová odešla z radnice rovnou do důchodu a pustila se do léta odkládané rekonstrukce rodinného domu. Pomalu začala přivykat tomu, že po třinácti letech bláznivého pracovního kolotoče se všechno zpomalilo, a má spoustu času třeba na zvelebování koupelny a procházky s manželem. Při jedné z nich došli až na Bukovou horu. Památník byl otlučený a postříkaný sprejem. Na mystický menhir kdosi namaloval hákový kříž a napsal - Hitler hurá. "To mě znovu vyvedlo z těžce nabývané rovnováhy. Nemohu pochopit, že někdo takový může chodit po světě."
Povzbudil ji autor památníku sochař Petr Honzátko, který reagoval odhodlaným: Opravovat, opravovat, opravovat - dokud ty grázly neudoláme. Když však za ní přijela na Vánoce Irena Pospíšilová s velikou kyticí, navrhovala Věře Vítové jiné řešení. Nechat kříž, alespoň nějaký čas, v poničeném stavu. "Teprve teď je to ten pravý památník všeho, čeho jsou lidé schopni," prohlásila dcera Marie Wichtrei.
Před několika dny udělila komise německých vysídlenců Věře Vítové, Janu Piňosovi a Petru Kulíškovi Cenu Franze Werfla za "odvážný čin ve složitém prostředí". Bývalá starostka dostává pozvánky od různých sudetoněmeckých organizací na besedy a společenské akce. Zároveň jedna z broumovských cestovních kanceláří, zaměřující se na zájezdy krajanů do jejich rodišť, zařadila návštěvu Kříže smíření do své nabídky.
Přijmou ale někdy i obyvatelé městečka Teplice nad Metují za svůj Kříž smíření, který vztyčila jejich starostka? Věra Vítová se po dlouhé odmlce usměje: "Víte, oni na to žehrají nebo dělají, jako by je to nezajímalo. Ale když za nimi v neděli přijedou příbuzní, přátelé, vedou je na Bukovou horu."
[*]


Wróć do „Turystyka - pieszo i ogólnie”

Kto jest online

Użytkownicy przeglądający to forum: Google [Bot] i 1 gość